Vzpomínka na Milušku

Miluška měla pevnou jistotu, že život smrtí nekončí. Nebyla to však víra zděděná po rodičích, ale víra osobně nalezená a zkouškami prověřená. Miluška svůj život skutečně odevzdala Pánu Bohu v 80. letech a s velkou pokorou otočila kormidlem svého života. Křesťanství za předchozího režimu nebylo v kurzu, ale Miluška ve spojení s Ježíšem našla sílu milovat i své nepřátele. Neznám nikoho, o kom by mluvila nepřátelsky. Konflikty nebo nepochopení ji velice trápily, a ona se naučila žehnat všem lidem bez rozdílu.

Ať už si myslíte o Pánu Bohu cokoli, Miluška ho znala jako milujícího Otce a dobrého Pastýře. Dokázala si Boha bezmezně vážit a přitom se nebála svěřit se mu s těmi nejniternějšími pocity. Když se začala modlit, občas jsme nevěděli, jak ji zastavit :-)

Křesťanství pro ni nebylo spojeno s teologií. Křesťanství vnímala jako osobní vztah s nebeským Otcem. Byla přesvědčená, že víra není jen pro „nábožensky založené lidi“. Proto také všude rozdávala kalendáře, Nové zákony a další letáky a pozvánky. Možná někteří z vás čtete tento článek právě díky jejímu neúnavnému misijnímu úsilí a jejím modlitbám.

Víra, že život smrtí nekončí, ale jen se přesouvá na jiné jeviště, Milušce pomohla vyrovnat se s tím, že její dcera Hana prohrála svůj boj s rakovinou. Tehdy jsme často mluvili o nebi. Rád bych s vámi sdílel kousek z toho, co přineslo takovou útěchu Milušce.

čteme z knihy Zjevení 21. kapitoly:

A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha.

A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: »Hle, Boží přebývání s lidmi. Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lid, a on - Bůh s nimi - bude jejich Bůh.

On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti už nebude, protože starý svět pominul.«

…. Tomu, kdo žízní, dám pít z pramene živé vody zadarmo.

To bude úděl vítěze; a já budu jeho Bůh a on bude můj syn.

Místo, o kterém tu mluvíme, je skutečné. Je to místo radosti, místo, kde nebude strach. Kde nebude bolest ani trápení. Nebude tam pláč. Je to místo útěchy.

Naše duše hledají jistotu a bezpečí. Uzavíráme pojistky, sepisujeme smlouvy, spoříme a vytváříme si rezervy na horší časy. Přesto zažíváme chvíle nejistoty, beznaděje a zklamání. Potřebujeme klidný přístav, pevný bod, bezpečné útočiště.

Rád bych ukončil dnešní vzpomínku modlitbou. Vzpomínáme na Milušku Raimanovou. Připomínáme si její víru, lásku, naději a pokoru. Víme, že ona je na místě, kde je nevýslovná radost a víme, že je šťastná. Ale zároveň v naší duši je veliký smutek a osamělost, protože její místo nikdo nemůže zaplnit. A to je chvíle pro modlitbu, chvíle pro ztišení před nebeským Otcem.

Nebeský Otče, děkujeme, že my, kdo jsme se dnes sešli, jsme byli obdarováni tím, že jsme mohli poznat Milušku Raimanovou. Z celého srdce ti děkujeme za tento dar. Svěřujeme ti svou bolest a smutek z toho, že už k nám tady na zemi nepromluví, neprojeví svou účast, nebude už mít podíl na našem životě. A proto tě prosíme, naplň naši potřebu lásky Ty sám. Přines uzdravení a potěšení každému bolavému srdci. Dej nám stejně přesvědčivou víru, stejně empatickou lásku a stejně přemáhající naději, jako měla ona.

Amen